English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Mechanismy zvláštnosti pohlavního zaměření
 

Sexuologie/Mechanismy zvláštnosti pohlavního zaměření


Mechanismy zvláštnosti pohlavního zaměření

Ústřední místo mezi odchylkami pohlavní orientace zaujímá homosexualita. Mechanismus utváření jiných odchylek (viz výše uváděnou literaturu), které vznikají na podmíněně reflexním základě, vyplývá z následujícího výkladu.

Problém vzniku homosexuální orientace zaměstnává mysl mnoha vědců již téměř celé století, avšak dosud nebyla vytvořena vyčerpávající teorie. Pokud jde o dílčí otázky, úspěch v řešení problému se začal rýsovat díky širokému využití pokusů na zvířatech.

Koncem minulého a počátkem našeho století se objevily dva názory na původ odchylky. Řada vědců (23,28,40,51,66) považovala za hlavní faktor vrozenost nebo vrozený sklon, protože vznik odchylky byl často zřetelný již v raném mládí. Tato koncepce vysvětlovala pasivní formu mužské homosexuality a aktivní formu homosexuality ženské jako “psychický hermafroditismus”. Zůstává neobjasněná aktivní forma u mužů s uchováním jak vnější mužnosti, tak i povahy pohlavního chování. (Aktivní a pasivní forma homosexuality se liší podle sexuální autoidentifikace, tj. podle pocitu příslušnosti k tomu či onomu pohlaví.) Stejně tak nelze na základě této koncepce pochopit podstatu pasivní formy ženské homosexuality.

Jiní autoři začali vytvářet nový přístup, který uznával vedoucí roli vnějšího prostředí v původu těchto odchylek, zvlášť když sledovali shodu počátečních etap odchylky u homosexuálů a fetišistů. Tyto odchylky nebylo možno považovat za vrozené (24-27,40,44,46-47). (Fetišismus je pohlavní orientace na neživé předměty; rozlišuje se velký a malý fetišismus: při velkém fetiš úplně vytlačuje adekvátní objekt pohlavní orientace, při malém ho povinně doplňuje.) Podstata přístupu spočívala v předpokladu, že se při jednom z prvních pohlavních vzruchů tvoří (podle V.M. Bechtěreva) “sdružený patologický reflex” na předmět nebo děj, na nějž byla v daném okamžiku soustředěna pozornost. Pokud jde o možnost nesprávného vývoje sexuality, považovali vědci období mladistvé intersexuality za nejnebezpečnější.

Avšak ani tato koncepce nevysvětlovala, proč odchylka tohoto druhu vzniká pouze u relativně malého množství lidí, i když všichni procházejí uvedeným vývojovým obdobím. Například podle údajů Kinseyho a spoluautorů (87) je po celý život výhradně homosexuály 4% mužů, nepočítaje bisexuály, i když 60% mladistvých mělo homosexuální zkušenosti.

Jak ukázaly další výzkumy, oba přístupy se do jisté míry jeví jako správné.

Aby mohla být vysvětlena možnost vzniku vrozené homosexuality, je nutné se obrátit k diferenciaci a vývoji pohlavní soustavy v embryonálním období.

Pohlavní žlázy mužského i ženského embrya se vyvíjejí z počátečně pohlavně nediferencovaných embryonálních gonád. U lidského plodu začíná diferenciace přibližně od šestého týdne zárodečného života pod vlivem genetické informace, která vychází z pohlavních chromozomů. U mužského plodu dochází k vývoji centrální části jako základu pohlavních žláz, z níž se tvoří varlata a u ženského plodu se vyvíjí sekundární korová část pohlavních žláz, z níž vznikají vaječníky. Tato diferenciace v základních rysech končí již v sedmém týdnu, potom začínají intersticiální (vmezeřené) buňky pohlavních žláz mužského plodu produkovat androgeny, pod jejichž vlivem dochází k diferenciaci pohlavních orgánů podle mužského typu. Přibližně od 32. týdne těhotenství prodělávají intersticiální buňky mužského plodu zpětný vývoj a setrvávají v atrofovaném stavu do počátku pohlavního dozrávání (38,48 aj.) U ženského plodu se androgeny v tomto období nevyskytují a pohlavní orgány se vyvíjejí podle ženského typu. Nedostatek androgenů u mužského plodu nebo jejich patologická přítomnost u ženského, např. přes matčin organismus, a rovněž celá řada dalších vnějších nepříznivých vlivů mohou vyvolat rozvoj hermafroditismu.

Nejen vývoj pohlavních orgánů, ale i diferenciace pohlavních center v mozku probíhá pod vlivem pohlavních hormonů v dalším kritickém období, k němuž dochází o něco později.

Výjimečně vhodným objektem pro experimentální studium jsou krysy, protože druhé kritické období u nich probíhá v prvních dnech po narození, zatímco u jiných zvířat i u člověka toto období připadá na nitroděložní vývojovou fázi.

Prokázalo se, že kastrace samců před počátkem kritického období nebo zavedení antiandrogenů navozuje po dosažení pohlavní zralosti chování, které je vlastní samicím. Dále způsobuje, že hypofýza cyklicky vylučuje gonadotropiny (hormony hypofýzy, které regulují aktivitu pohlavních žláz) ženského typu (79-81,101). Naopak, zavedení androgenů v kritickém období samicím (nebo velkých dávek estrogenů, které zřejmě narušují estrogenokreativní strukturu mozku) vyvolává projevy mužského pohlavního chování a nepravidelnou produkci gonadotropinů mužského typu (75,80,91).

Centrum mužského pohlavního chování se nachází v oblasti preoptica medialis hypothalami a centrum, které odpovídá za ženské pohlavní chování, je ve ventromediálně arkuatním komplexu jader hypotalamu (73,76,79,98). U geneticky mužských jedinců probíhá v přirozeném vývoji pod vlivem androgenů, které produkují varlata, aktivizace a vývoj androgenreaktivních struktur centra mužského pohlavního chování. Také dochází k inaktivaci ženských center, která regulují ženské pohlavní chování a cyklickou činnost hypofýzy. Jestliže se u geneticky ženských jedinců v kritickém období nevyskytují androgeny (pravděpodobně pod vlivem estrogenů, které pronikají od matky do plodu placentou), vyvíjejí se pouze ženská pohlavní centra. Doměř a spoluautoři (79) dokázali, že hormonálně vyvolaná homosexualita u samců experimentálních zvířat může být zlikvidována rozrušením ženských pohlavních center ve ventromediálních hypotalamických jádrech a Roeder a Müller (98) se dopracovali k témuž výsledku analogickou operací dvou mužů homosexuálů.

Porušení hormonální rovnováhy v určitém vývojovém stádiu embrya může mít za následek utváření ženského pohlavního chování u geneticky mužských jedinců a mužského pohlavního chování u geneticky ženských jedinců. U takových mužů může být různá míra vrozené fyzické i psychické feminizace a u žen maskulinizace. Homosexuální orientace, která se utvořila na tomto základě, není podřízena principu “buď všechno, nebo nic” a projevuje se ve větší či menší míře v závislosti na veličině poškozujícího faktoru (78).

Doměř (76) poukazuje na patogenní faktory, jež mohou přivodit poruchy pohlavního vývoje: 1. patologická placentami sekrece gonadotropinů nebo pohlavních hormonů; 2. porušení syntézy pohlavních hormonů u plodu; 3. změněná citlivost hypotalamických pohlavních center plodu na pohlavní hormony, pravděpodobně jako důsledek genetických poruch; 4. porucha tvorby hormonů v matčině těle; 5. podávání pohlavních hormonů matce během těhotenství. Není vyloučeno, že tuto patologii u mužů vyvolává také porucha chromosomového souboru, zejména zvýšení počtu X chromosomů. Při Klinenfelterově syndromu (25) se často projevuje psychická i fyzická feminizace (70,95,96). Bylo také prokázáno, že feminizace mužského plodu začíná, přijímá-li matka v době uvedeného kritického období některé teratogenní léky (léky, vyvolávající zrůdnost plodu), na příklad reserpin (84,85) a chlorpromazin (86). Stejný efekt může vyvolat i nespecifické působení na plod, jako je snížení děložně placentárního krevního oběhu v tomto kritickém období (9,10).

I když je tento mechanismus prokázán, lze jím vysvětlit pouze část případů pasivní formy mužské homosexuality a aktivního projevu homosexuality ženské. Nejspíše lze do této skupiny začlenit ty muže, kteří již v dětství projevovali rysy psychické feminizace: chtěli být děvčátky (nebo se dokonce cítili být děvčátky), hráli si s děvčátky jejich hry, v pozdějším věku se vyhýbali společnosti chlapců, rádi se oblékali jako děvčata atd. Sem můžeme zařadit ženy s odpovídajícími rysy maskulinizace, jež se projevily v raném věku.

Abychom ukázali jiný vznik odchylky na základě podmíněného reflexu, provedli jsme výzkum na psech.

16 nečistokrevných psů jsme oddělili od matek a chovali je po dvou v klecích o ploše 3m2 (dva samci v kleci). Stěny klecí neumožňovaly vizuální kontakt pokusných zvířat s ostatními psy.

Ve druhém roce života, tj. poté, kdy se objevily reakce pohlavního vzrušení na pohlavní feromony, dávali jsme zpočátku každého psa k tence v době hárání a po několika dnech k téže fence spolu s dalším, s nímž byl chován v jedné kleci. Každý test trval třicet minut.

Chování tří zvířat při prvních pokusech bylo takové, že jsme učinili závěr o jejich neschopnosti k sexuálnímu styku. Když tito psi ucítili pach pohlavních feromonů, docházelo u nich k pohlavnímu vzrušení, které však nevedlo ke snaze uskutečnit pohlavní akt, ale k intenzivním hrám s tenkou. Toto chování přetrvávalo dokonce i po opakovaných injekcích velkých dávek androgenu testosteron-propionátu (po 6 ml 5% roztoku šest dnů po sobě). Výpady jednoho z těchto psů začaly až od sedmého pokusu, ale byly natolik nepočetné a chabé, že ani jednou nedošlo ke styku. Když byli v trojici s fenkou, docházelo k aktivním výpadům na psa, s nímž byl chován. Dva další psi začali s výpady na tenku až tehdy, když je dali dohromady s tenkou oba dva současně. Úroveň pohlavního vzrušení dosahovala prahové veličiny pouze jako odpověď na neadekvátní zrakový signál.

Ostatních třináct psů dostatečně rychle reagovalo na fenku a vykonávali svůj první pohlavní styk. Avšak devět psů při následných setkáních se stejnou tenkou a současně se psem pohlavně reagovalo na psa. Zároveň tři ve srovnání s výpady na fenku uskutečnili zanedbatelný počet sexuálních náskoků na psa; dva 25-30% z celkového počtu výpadů; dva přibližně po 60%; a dva psi chovaní společně prováděli pouze vzájemné náskoky a tence téměř nevěnovali pozornost, nehledě na to, že před tím s ní došlo k pohlavnímu spojení.

Pozorování také ukázalo, že homosexuální projevy se vyskytovaly pouze u těch dvojic psů, kde alespoň jedno zvíře kladně přijímalo náskoky druhého psa (což jsme nikdy nepozorovali u psů, kteří vyrostli v normálních podmínkách). Přitom pes, který podléhal náskoku, zjevně prožíval uspokojení (křížová oblast zad je u psů erogenní zónou) a při tom se u něho objevovala erekce.

Tyto pokusy jasně prokázaly, že homosexuální orientace vzniká na základě podmíněného reflexu. Rozdíly v sexuálním chování psů si vysvětlujeme individuálními variantami pohlavní vzrušivosti zvířat v období, kdy reflex mohl vzniknout. Svou hodnotu má také pozorování vzniku pasivní homosexuální reakce na základě podmíněného reflexu.

Je zajímavé, že se u homosexuálních mužů obvykle neobjevuje pohlavní orientace na ženy pod vlivem androgenů, které jim byly podány. Výjimku tvoří jen někteří mladí muži, kteří zřejmě ještě setrvávají ve stádiu mladistvé intersexuality (74,92,99).

V roce 1972 jsme na základě vyšetření (63) homosexuálních mužů poukázali na rozdíl mezi původem aktivní a pasivní homosexuality. U ženské homosexuality bylo také pozorováno, že aktivní homosexualita je vrozená a pasivní je získaná (64).

Na základě mnohaletého pozorování jsme homosexualitu rozdělili podle původu do tří skupin:

• Muži s pasivní a ženy s aktivní formou vrozené homosexuality. Tito muži se od dětství cítili do značné míry dívkami a ženy chlapci. Dávali přednost hrám a oděvům typickým pro opačné pohlaví. Mnozí muži měli rysy vrozené feminizace a ženy maskulinizace. V pohlavních vztazích se muži cítili ženami a ženy muži. Vysoké procento má zděděnou zatíženost a svědčí o patologickém těhotenství nebo o předčasném porodu.

• Muži s pasivní a ženy s aktivní formou získané homosexuality. Zde neexistuje vrozená homosexualita ani rysy feminizace či maskulinizace. Jejich homosexuální orientace se utváří v období mladistvé intersexuality na základě podmíněného reflexu.

• Muži s aktivní a ženy s pasivní formou získané homosexuality. Tito muži mají mužský vzhled a mužský typ sexuality, ženy ženský. Jejich pohlavní orientace se utváří na základě podmíněného reflexu obvykle v mladistvém věku. Později se homosexuální orientace změní v orientaci normální, ale potom se opět vrací jako důsledek psychických traumat spojených s heterosexuálním životem nebo jeho nemožností z jiných důvodů. Stává se také, že homosexuální orientace přechází bez přerušení do dospělého života a zcela vytlačí normální orientaci nebo existuje společně s ní. Většina příslušníků této skupiny má zděděnou zatíženost, těžké somatické nemoci v dětství, patologické prenatální období nebo došlo k předčasněmu porodu. Tato anamnéza ukazuje na vliv poškozujícího faktoru, který mohl také narušit mozkové struktury, jež regulují vrozenou složku pohlavní orientace.

Z těchto údajů vyplývá, že homosexualita je svým původem polymorfní a to vysvětluje obtíže její léčby. Uvedená fakta ukazují, že neexistuje univerzální metoda léčení homosexuality. Způsob léčení je nutno volit na základě příslušnosti k určité etiologické skupině. Kromě psychoterapeutických zásahů může být uplatněno i farmakologické působení. U některých mužů může být učiněn pokus vyvolat za pomoci léků (zároveň s psychoterapií) reakci na “klíčové podněty” pohlavního chování, a tak posílit normální orientaci. Nemají-li ženy heterosexuální orientaci a je-li tato odchylka spojena s poruchou diferenciace mozkových center, může být vyzkoušeno působení sigetinu, jehož účinek jsme prokázali při pokusech na zvířatech (11).

Je samozřejmé, že léčeny mohou být pouze ty osoby, které na tom samy trvají.

 

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt